Svět aut – fantastické retro ikony jako investice

Ferrari F40 (1987–1992)

Nemohu začít jiným autem, než je Ferrari F40. Koneckonců nedávno bylo zvoleno nejikoničtějším supersportem všech dob. A to mluví za vše.

F40 vzniklo jako oslava 40. výročí založení automobilky a na jeho vznik dohlížel osobně samotný Enzo Ferrari.

Základem vozu je rovněž velice vzácné Ferrari 288 GTO Evoluzione, auto, které sloužilo jako homologační typ pro závodní vůz skupiny B, s nímž se Ferrari chtělo postavit Porsche 959.

Jenže než bylo hotové, byly po sérii tragických událostí vozy skupiny B zakázány a skupina zrušena. Ferrari tak zbylo auto, s nímž nemělo kde závodit. Proto se zrodil plán vyrobit limitovanou sérii exkluzivního supersportu, který měl být odpovědí na to, že si zákazníci začali stěžovat, že se Ferrari stávají komfortní.

Požadavek od marketingu automobilky byl jasný: tohle auto mělo být velice rychlé, extrémně sportovní a spartánské.

Novy kabát tomuto Ferrari střihlo studio Pininfarina, jmenovitě Leonardo Fioravanti, karoserie využívala kevlarové a karbonové díly, šasi zase bylo kvůli nízké hmotnosti a pevnosti vyrobeno z hliníku a trubkové konstrukce.

Nízká hmotnost byla i dílem plastových oken, prvních 50 vozů bylo vyrobeno z Lexanu, s malým otvorem zakrytým posuvným krytem, až další vozy dostaly stahovací okna. F40 neměla klimatizaci ani autorádio, postrádala vnitřní madla dveří, odkládací přihrádku nebo koberečky…

Karoserie F40 byla přísně aerodynamická, při dosahování maximální rychlosti spoléhala spíše na svůj tvar než výkon motoru, ale důležitější než absolutní rychlost byla stabilita vozu.

Navzdory tomu, že karoserie má spoustu otvorů pro přívod chladícího vzduchu, má stále na svou dobu velice nízký součinitel čelního odporu vzduchu 0,34 a vztlakové síly jsou účinně kontrolovány předním spojlerem a zadním křídlem.

K pohonu posloužil uprostřed uložený V8 z 288 GTO s objemem zvětšeným na 2936 cm³ a přeplňovaný dvojicí turbodmychadel IHI. Parametry 478 koní a 577 Nm stačily pouhých 1100 kg těžkému vozu na akceleraci 0–100 km/h v čase 4,1 sekundy a maximální rychlost 324 km/h.

Ačkoli se Ferrari F40 objevilo na závodních tratích, samotné Ferrari jej do závodů nikdy nenasazovalo a ani to od samého začátku nemělo v plánu, vše to byly aktivity privátních týmů.

F40 v číslech

Plánováno bylo pouze 400 vozů, vyrobeno bylo nakonec 1311 exemplářů. F40 byla prodávána za 400.000 dolarů a v té době se jednalo o nejrychlejší, nejvýkonnější a nejdražší Ferrari.

McLaren F1 (1992–1999)

Skvělý konstruktér Gordon Murray přesvědčil Rona Dennise, aby zastřešil projekt silničního supersportu a dal tak vzniknout jednomu z nejuctívanějších strojů automobilového světa.

Gordon Murray seděl na letišti po Velké ceně Itálie a jen tak si načrtl podobu třímístného supersportu, o kterém snil už jako malý, a kresbu ukázal Ronu Denisovi. Toho myšlenka silničního supersportu využívajícího technologie tehdejší F1 zaujala především jako ukázka schopností jeho týmu.

Koncept byl jednoduchý – nízká hmotnost, vysoký výkon. Murray na voze použil všechny možné technologie a materiály dostupné pro F1, jako byly karbon, titan, zlato, hořčík nebo kevlar.

McLaren F1 byl například prvním sériově vyráběným vozem s monokokem z uhlíkových vláken a ramena náprav byla uchycena přímo do něj. Zvláštností je uspořádání interiéru, kde řidič sedí uprostřed a po obou stranách mírně vzadu jsou umístěna další dvě sedadla.

Vůz byl rovněž vybaven aktivními aerodynamickými prvky a ve své nejuhlazenější konfiguraci byl jeho čelní součinitel odporu vzduchu 0,32.

Gordon Murray měl poměrně dost jasnou představu, jak by auto McLarenu mělo fungovat. Byla pro něj důležitá i každodenní použitelnost a jízdní komfort. V této oblasti posloužila jako měřítko Honda NSX, jejímž byl Murray velkým příznivcem.

V ostatních oblastech byla F1 při vývoji srovnávána s konkurencí od Ferrari nebo Porsche. Murray se rovněž chtěl vystříhat nejrůznějších řešení zvyšujících hmotnost a snižujících spolehlivost, proto ve voze není elektronicky řízený podvozek, brzdy nemají ani ABS, ani posilovač, a takových věcí je na F1 celá řada.

Zvažovány byly například karbon-keramické brzdy, ale v té době nebyly na takové úrovni, aby se daly použít pro sériově vyráběný vůz. Hlavním důvodem byl velice slabý účinek v nezahřátém stavu.

Dnes všichni víme, že McLaren F1 ve svých útrobách skrývá V12 BMW o objemu 6,1 litru. Pro McLaren to ovšem byla až několikátá volba. Protože v té době McLaren ve formuli 1 dominoval s motory Honda, obrátil se Murray nejprve na japonskou automobilku, aby mu upravila V12 nebo V10 z formule 1 na objem 4,5 litru.

Požadoval 550 koní, délku bloku 600 mm a hmotnost 250 kg. Honda ale odmítla. V úvahu přicházelo Isuzu, které se hodně tlačilo do formule 1, ale Murray chtěl osvědčenou a spolehlivou techniku, a proto se obrátil na BMW, které mu nabídlo V12 s výkonem 627 koní a hmotností 266 kg, který točil 7400 min^-1.

Podobný motor se stejným označením S70/2 následně BMW použilo i ve svém závodním prototypu V12 LMR, s nímž zvítězilo ve 24h v Le Mans.

V Le Mans zvítězila i závodní verze McLarenu F1 s označením GTR, a to v roce 1995. McLaren F1 byl také dlouhou dobu nejrychlejším sériovým vozem světa, když dosáhl rychlosti 372 km/h. Překonán byl až v roce 2005 vozem Bugatti Veyron.

Dohromady bylo vyrobeno 106 McLarenů F1, ale zdaleka ne všechny do běžného provozu. Pomineme-li sedm různých prototypů, klasického McLarenu F1 vzniklo 64.

• Prečítajte si: QUANT – športové auto, ktoré jazdí na slanú vodu

Pět kusů bylo ve verzi LM, která byla nejen připomínkou vítězství v Le Mans v roce 1995, ale také pěti vozů, které v tom roce dojely do cíle slavného maratonu. Dva vozy připadají na verzi GT, která byla homologačním vozem pro závodní GTR, těch bylo vyrobeno 28.